Doubrava, hmmmm. Tak ta je taky super. střední úsek sice už není žádná divočina, ale krajinka je tam dokonalá. A vůbec. Je krásně hravá, taková prostě příjemná. Na Doubravu se nechám přemluvit taky kdykoli. Ale krásný je zejména horní kaňon. Nádherné peřeje, nádherná krajina, nádhera, nádhera, nádhera. A pak přijdou Koryta. Člověk se na ně těší celou cestu, a zároveň se jich trochu bojí. Horní Doubravu jsem si zatím sklouznul jenom dvakrát. Poprvé jsme měli trochu míň vody, ale šlo to. Spíš mě na konci ostatní málem ukamenovali, protože jsme dojížděli za hluboké tmy, a to už asi poslední tři kilometry.

Holt jsme vyrazili později než bylo třeba, navíc jsme prohlíželi dlouho Koryta. Ale to jsem si je dal. Vypadala všelijak, ale strom byl až mezi hrdlem a následným skokem, v laguně, takže šel bez problémů přejet. Nejtěžší z Koryt je určitě nájezd. Podél skály vpravo, docela slušný válce, pak přejezd doleva, šup a srovnat si to rovně, abych se nevzpříčil v úzkém hrdle. Protože bylo míň vody, v polovině jsem si zastavil. Aspoň jsem byl líp odjištěnej. Při nájezdu do druhé půle jsem těsně nad hrdlem zakolísal, a vypadalo to, že budu muset eskymovat.

Moc se mi nechtělo, času málo, hrozilo vzpříčení, naštěstí jsem to ještě nějak vybral. Hup a prolít jsem hrdlem. Rána do pravýho ramene, ale nic strašnýho. Následující skok je celkem zadarmo, pozor jenom na placák vlevo. A následující stupně už jsem jel s Hustíkem. Strašně rychle se stmívalo, museli jsme spěchat, tak jsme je dali na voči. A to byla hrůza. Zapadaný, nepřehledný, neurovnaný... Naštěstí se to obešlo bez vážnějších problémů. Ještě tak kilometr bylo něco vidět, a pak už jenom tma. Navíc nám začala voda doslova mizet pod loděma. Potmě skáčeme nějaký jez, pod ním není voda... Dojezd, to bylo peklo. A co jsem si ještě vyslech´!!!

Letos jsem se na horní Doubravu dostal zas. Vody bylo až až, a byla to opravdu nádhera. Koryta jsem ale přenes. Těsně nad nájezdem strom přes celou řeku. To by asi ještě nějak šlo. V Korytech zatraceně hodně vody, já s rodeovkou, ale i to by snad ještě nějak šlo. Následující skok - zcela zatarasenej obrovskym kmenem. To už by asi nešlo (snad nějak sklouunout po tom kmenu? Teoreticky...). Následující stupně byly naprosto nádherný. A v tom posledním velikánskej strom. A šlus. Buď přejet úplně vlevo a nějak to prokodrcat, ale kde vzít tu jistotu, že to stihnu? Kdo to nestihne, bude mít zatracený problémy. Vypadá to vážně nebezpečně, radši přenášíme i to. Pak už jedem, u lávky zase přenášíme - další strom. Pak už to jde všechno. Smažíme a užíváme ideální vody. Škoda těch stromů.