Byl první máj, byl lásky čas

ta trocha citu, co ještě zbyla v nás

se drala v slzách na líčka.

Ač samý smutek a žádný špás,

ač trpný půst, ne hodokvas,

přec žila naděj maličká.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

možná, že s láskou umírá se snáz

pročpak jen smrtka nikdy nevyčká?

Tak jako vždycky, přišla včas

a rázem utla stera krás

ta nelítostná travička.

Až zhyne naděje, tak zemru teprv já...

Však plamen její ve tmě skomírá

a ticho hreje píseň poslední.

Když deštěm slz se svíce zrosila

se smíchem smrt vše vůkol kosila

a lože stlala pohřební.

Byl první máj, máj večerní.

Byl první máj, máj poslední.

Byl první máj, a přeci umíráček zněl.

Naposled teskně zvony zazvoní,

pomalu, smutně zašlo světlo dní...

a s nimi chlapec, který píseň lásky pěl...