věnováno Petince
Dejte mi svící, loučí, lamp, ať cestu
osvítím,
ať cestu temnou osvítím si tam,
kde bych ,ač poutník nepozván, skončil
pouť svou za štěstím,
kde bílí racci krouží místo vran,
zobáky rozdávajíc stovky ran,
s rudými oky, která oslnivě planou,
když lháři váznou v spleti lan,
na skalním útesu, tam s mořskou pannou.
Už není jar, už není lét, pár jen zbylo
zim,
já cítím zmar jda plným vstříce kajutám.
Doplním mapy? Ta prázdná místa s znakem
lvím,
kde do pekel prý vede mnoho bran.
Ne. Nejsem Sandokan, jen prostý kapitán,
jenž smutek zaháněl vždy vodou slanou,
byv slanou vodou věky omýván,
na skalním útesu, tam s mořskou pannou.
Já, stařec, o bájných oceánech sním,
na skalním útesu jsa větrem bičován.
Měsíčním svitem touhu uhasím.
Západ je poslední ze světových stran.
Ač málo soumraků, tak ještě méně rán...
Sláva má mlčí před pohanou.
Už pro nikoho nejsem moří pán
na skalním útesu, tam s mořskou pannou.
Už leta, leta polykám
jen slzy moře, co občas skanou.
Kus mého srdce, širý oceán
na skalním útesu, tam s mořskou pannou.