Vlastně jen jednou jsem byl na vodě s holkou, kterou miluju. Teď už jsme jenom kamarádi, takže si to hned tak nezopakuju, ale tu krásu už mi nikdo nevezme. Jeli jsme spolu Sázavu z Krhanic do Davle, ani jsme nemuseli moc pádlovat, a nechali jsme se jen unášet proudem, a jedli dobroty nakoupené den předem. Tenhle textík by ale měl být spíš o tom, jak je na vodě krásně, jsou-li tam spolu dva lidé, co se milují. Pak je čeká nádherné usínání pod hvězdnatou oblohou, sami, jen řeka šumí vůkol a stromy chrání soukromí. Večery u ohně, vaření v kotlíku, jehličí napadané do čaje, koukání do plamenů, při kterém mohou myslet na všechno hezké, co je čeká.

Nepřeháním, když řeknu, že to byl jeden z mých největších zážitků. Strašně bych si přál to někdy zopakovat. Vzít holku, která mě bude milovat a já jí ještě víc, odjet z Prahy, povídat si ve vlaku, těšit se spolu z maličkostí, usmívat se na sebe... Pobýt týden nebo dýl jenom spolu, na nějaké vodáky zapomenuté řece, v tichu a nedotčené přírodě. Koupat se spolu, jíst, povídat, milovat, radovat. Vracet se svěží, šťastní a opálení.

A pak se těšit celý rok, až si to zopakujeme, ale to už nepojedeme jen na týden, protože nám to nebude stačit. Protože na vodě je teprve prostor pro lásku, ne ve velkoměstě s nabídkou kin a kaváren, hospod a diskoték, ale u řeky, lesa a louky, s mravenci, rybami, komáry a motýly. Řev ulic nahradí šum řeky, smog ozón po bouři, přecpaná prostranství louka pod hlavou. Ptáci zpívají a všude je klid. Věčný, tichý a konejšivý.